Ježdění bez udidla

14. dubna 2011 v 10:44 | Mia |  Zajímavosti o koních :)
Nacházíme se v boxu a připravujeme svého koně na pravidelný výcvik nebo vyjížďku. Sundáme ohlávku, jednou rukou uchopíme uzdečku za lícnice a druhou rukou vložíme koni jemně do huby udidlo. Ten ho více či méně ochotně přijme a my tak můžeme umístitnátylník za uši a zapnutím dalších řemínků klidně uzdění dokončit... Co když to jde ale i jinak?

Základ najdeme ve westernu

Jízda bez udidla je pro někoho zcela nemožná a nepředstavitelná, pro dalšího zase samozřejmostí. Zkrátka, každý ke svému koni přistupuje jinak. S ježděním bez udidla se nejvíce setkáme ve westernu, kdy se zkušení westernoví jezdci snaží přizpůsobit uzdění individuálním vlastnostem svého koně. Pozor, nejedná se ale o žádnou novinku! Různé typy uzdění bez udidla se používají již mnoho let, například "bosal"používali již od konce 18. století indiáni z Mexika a Kalifornie při hlídání a nahánění dobytka. V současnosti se tento typ uzdění stává stále oblíbenějším především u soukromých chovatelů, kteří se zabývají metodou "horsemanship".

Kdo může takto jezdit?

Jízda bez udidla není snadná, a pokud jezdec nemá jemnou ruku, může svým působením koně zraňovat ještě více než při nesprávné manipulaci s udidlovou uzdečkou. Působení udidla může kůň zmírnit tak, že uhne spodní čelistí - ovšem v případě bezudidlového uzdění musí uhnout celou hlavou. Proto by měl k této variantě přistoupit pouze dostatečně zkušený a trpělivý jezdec, který vlastní spolehlivého a dobře přiježděného koně. Obecně se doporučuje jízda bez udidla koním v období výměny zubů, což je zhruba ve věku tří až pěti let. Jinak se jedná o svobodnou volbu každého z nás.

Druhy uzdění a jejich použití

Klasické hackamore (Kalifornský bosal)
Klasické hackamore je nejpoužívanějším bezudidlovým uzděním a skládá se z bosalu a mecaty. Bosal je název pro dokulata spletený nánosník ze syrové kůže.Ta je ohnuta okolo nosní kosti, pod bradou vytváří špici a končí silným uzlem. Musíme dbát na to, aby uzel netlačil na horní ani na dolní čelist. K tomuto uzlu se uvazují zhruba 7 metrů dlouhé mecate spletené z koňských žíní, které fungují jako otěže, vodítko či vazák. Mecate bychom měli chránit před vlhkostí, aby neztuhlo a neztratilo pružnost. Každý bosal můžeme pohodlně zakoupit v obchodě, ale poté ho musíme upravit po svém: dobře navlhčit a nejlépe pevně uvázat na dřevěný špalík, který nejvěrněji kopíruje tvar nosu koně. Až se nám bosal zformuje do požadovaného tvaru, musíme ho ještě pořádně vysušit.
klasické hackamore_1.jpg
Pro lepší představu o jízdě s bosalem uvádím situaci, kdy chce jezdec odbočit doleva: přenese tedy svoji váhu na levou stranu, zkrátí levou otěž a pravou přiloží koni na krk... Je tedy evidentní, že je bosal určen pro nejměkčí a nejpřátelštější koně, kteří zároveň důvěřují svému jezdci. Pokud totiž kůň projevuje silový odpor, jezdec je s tímto druhem uzdění téměř bezmocný.
Mechanické hackamore
Mechanické hackamore je bezudidlové uzdění s donucovacím působením. Název je tedy zavádějící, protože s klasickým bosalem nemá nic společného. Přenos síly působení rukou je oproti bosalu až pětinásobný!
Tento typ je složen z nánosníku se dvěma rameny páky a podbradního řemenu, ale vyrábí se v několika variantách - některé dokonce i s udidlem. Mechanické hackamore s udidlem můžeme často vidět na parkurových závodech. Jelikož se jedná o ostře působící donucovací nástroj, používá se především u koní, kteří jsou různě pokaženi v hubě. Pro obecné použití je nevhodné, většinou totiž způsobí víc škody než užitku.
mechanické hackamore_2.jpg
Side pull
Side pull můžeme přeložit jako "tahat do strany". V podstatě se jedná o zostřenou variantu stájové ohlávky. Působí pouze tlakem na nosní kost. K nánosníku jsou po obou stranách upevněny otěže, jejichž vedení je jednodušší než u bosalu. Každá otěž totiž působí na jednu stranu ohlávky a nikoliv pouze na podbradní jamku. Nejčastěji se side pull používá v počátečním stadiu výcviku westernových koní nebo u koní, kteří mají poraněnou hubu. Pozor, tento způsob by měli používat pouze zkušení jezdci, kteří již umí s otěžemi velmi dobře pracovat. Při stálém tahání a cukání můžeme hřbet nosu totiž výrazně poškodit.
sidepull_2.jpg
Bitless bridle
Bitless bridle můžeme přeložit jako "bezudidlová uzdečka". Tento typ je poměrně nový, používá se až do roku 1999, kdy jej vyvinul americký veterinář W. R. Cook. Fungování je oproti dalším druhům bezudidlového uzdění založeno na zcela odlišném principu. Krátký tah za jednu otěž vyvolá tlak na opačnou polovinu hlavy, takže se kůň otočí do směru, kde je napnutá otěž. Když ovšem otěž přitáhneme, celá ohlávka se táhne - tím vytvoříme mírný tlak na tři citlivé body na hlavě koně. Jelikož se ukázalo, že některým koním se pracovalo s tímto typem mnohem snadněji, doporučuje se bitless bridle pro všechny jezdecké disciplíny.
"Parellka"
Klasická parellka se v dnešní době těší poměrně velké oblibě, ačkoliv i ona je velmi ostrý nástroj, který však umožňuje velmi jemné působení. Pokud je používaná správným způsobem, kůň si na ni zvykne poměrně rychle.
parellka_2.JPG

Není to nebezpečné?

Může se zdát, že pokud má kůň v hubě udidlo, lépe ho "udržíme" a máme nad ním větší kontrolu. Každý se ale jistě setkal se situací, kdy se kůň do udidla "zakousl" a stejně se naší kontrole vymkl. Samozřejmě, kůň musí být klidný, dobře vychovaný, ochotný a na tento způsob zvyklý - není možné se jednoho dne rozhodnout, že svému koni dávat udidlo nebudeme, zakoupíme bosal a ihned vyjedeme ven. V takovém případě zde samozřejmě nebezpečí hrozí. Pokud ale kůň výše uvedená kriteria splňuje a my chceme zkusit něco nového - hoďme předsudky za hlavu a směle do toho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama